Taneční hudba vždycky žila tak trochu na okraji ostatní hudební tvorby. Byla to prostě populární hudba, které se dostávalo menšího uznání ze strany odborníků, zato však veliké obliby ze strany publika. Mnozí hudebníci, dříve i dnes, raději hrají skladby, v nichž mohou předvést své mistrovství a virtuozitu, než kousky, v nichž se čtyřikrát i víckrát opakuje tatáž jednoduchá melodie a přitom nesmí příliš experimentovat s tempem ani rytmem.
Taneční skladby a melodie měly ale delší životnost než třeba skladby duchovní, určené pro konkrétní příležitost a příliš složité na to, aby si někdo jejich melodii zapamatoval a po večerech si ji pobrukoval. U tanečních melodií a zvláště u obecně rozšířených tanců je ovšem snadná zapamatovatelnost nutnou podmínkou. Ti nejchudší si totiž často mohli zatančit pouze tehdy, když si k tomu sami dokázali zazpívat. A pokud byl tanec oblíben, často a opakovaně se hrával (a zpíval) dokázal přežít dlouhá desetiletí, i déle.
U dochovaných tanečních skladeb starších období většinou víme, kdy byly zapsány a kdo je vydal tiskem. Méně ale víme, kdo a kdy je složil, autoři hudby často zůstali v anonymitě. Jejich skladby, pokud si získaly oblibu, přebírali další, případně obíhaly v opisech, nakladatel většinou ani autora neuvedl, ledaže byl už skutečně proslulý a jeho jméno přispělo k většímu úspěchu prodeje. Také se stávalo, že tutéž melodii vydalo více nakladatelů. U renesanční taneční hudby je tedy jistější mluvit o zdrojích než o autorech.