Unikátní pramen rudolfinské doby, jediný taneční spis italského Cinquecenta, který vznikl mimo Itálii. Autorem byl Evangelista Papazzone, jenž působil u dvora Rudolfa II. jako taneční mistr pážat.
Papazzonův spis patří k nejstarším tanečním sbírkám Cinquecenta, vznikl ještě před vydáním významné a obsáhlé Carosovy knihy Il Ballarino (1581), která významně ovlivnila tvorbu dalších tanečních mistrů, a předchází jej pouze kniha Lucia Compassa nazvaná Ballo della Gagliarda (1560).
Papazzonův rukopis je v současné době uložen v Rakouské národní knihovně (Österreichische Nationalbibliothek) ve Vídni pod signaturou 11095.
Je to ucelený a logicky setříděný text, vybavený všemi důležitými atributy, jimiž se vyznačují další spisy italských autorů. Začíná dedikací mimořádně významné osobě v obvyklých nanejvýš zdvořilých dobových frázích, je orámován úvodem i shrnujícím závěrem a obsahuje originální autorovy gagliardové invence a variace. Ty jsou logicky řazeny od kratších a jednodušších ke složitějším a náročnějším, které obsahují i fyzicky náročné prvky (střapcové a točené skoky). Chybí jen přesná datace1) a autorův vlastní název díla.2)
Rukopis obsahuje celkem 26 popsaných listů (51 stran). Začíná na straně 1 věnováním, za ním je zařazena předmluva, na třech a půl stranách. V té Papazzone sdělil, že poté co vstoupil do služby jako taneční mistr, rozhodl se uspořádaným způsobem prezentovat v této malé knize vše, co je pro tanec důležité. Dále autor zformuloval poděkování svému patronovi. Rudolf je také jedinou osobou, k níž se Papazzone v předmluvě obracel, o případných čtenářích zde není ani zmínka.
Rudolf II., jemuž Papazzone dedikoval svůj rukopis, Lucas van Valckenborch; ca 1580.
Pak už se Papazzone věnoval samotným tancům a gagliardovým variacím. Od strany 3 začínají obecné pokyny určené kavalírům, kteří si chtějí zatančit s dámou; další pokyny se týkají provedení pavany a její varianty passomezzo. Zařazením těchto dvou tanců se výrazně odlišil od všech ostatních autorů tanečních spisů, protože v dalších italských tanečních sbírkách vůbec pavana zmíněna není a passamezzo pouze jako zcela odlišný typ tance.
Největší prostor věnoval Papazzone gagliardě, čímž se neliší od většiny autorů italských tanečních spisů. Také
jako mnozí z nich sepsal své variace bez vysvětlení způsobu jejich provedení, pouze jako sled konkrétních kroků
a pohybů. Gagliardovým variacím je v rukopise věnováno celkem 41 stran, začínají na straně 5 a končí na
straně 25.3)
Variace jsou seřazeny od jednodušších a kratších jednotaktových ke
složitějším a delším, dvoutaktovým, třítaktovým a čtyřtaktovým.
Poslední dvě strany rukopisu zaujímá závěr, v němž autor stručně shrnuje obsah svého díla.
Rukopis neobsahuje zápisy hudby ani zmínky o ní, a nemá žádné ilustrace.
Zájemce o podrobné studium Papazzonova rukopisu odkazuji na svou disertační práci: Evangelista Papazzone a jeho rukopis Tractatus de arte saltandi.
1) Přibližnou dobu vzniku napovídá dedikace: Papazzone svou práci věnoval uherskému králi a rakouskému vévodovi Rudolfovi (Al Serenissino Ridolfo Re' d Ungheria Arciduca d Austria). Rukopis tedy vznikl po Rudolfově korunovaci uherským králem, k níž došlo v září roku 1572, ale ještě před korunovací králem českým, která se uskutečnila 22. září 1575.
2) Dnes používaný název Tractatus de arte saltandi (italicus) je zkrácenou verzí latinského titulu Tractatus de arte saltandi italicus praevia epistola nuncopatoria ad Rudolfum regem Hungariae postea II. Imperatorem, který pochází z katalogu rukopisů Rakouské národní knihovny (Österreichische Nationalbibliothek) z roku 1871.
3) Podle Papazzonova číslování, čísloval pouze jednu stranu každého listu.
Viz:
Kategorie: Středověk a renesance | Cinquecento