Tanec smrti, též danse macabre, je pojem, který se zdaleka neomezuje na jediný konkrétní tanec nebo přesnou taneční formu. Je to spíše kulturní fenomén, který úzce souvisí s životní mentalitou středověkých lidí a neztratil svou působivost ani v dobách pozdějších, zejména v 17. století.
Morové rány, které prošly Evropou a výrazně zredukovaly počet obyvatelstva, si vynutily nový způsob vypořádání s "krutou" a neúprosnou smrtí, která nebere ohledy na zásluhy, věk, bohatství ani urozenosti a bere každého, koho si zamane. Velmi často se toto téma objevuje ve výtvarném umění - zachovaly se celé cykly obrazů, rytin (Albrecht Dürer, Hans Holbein aj.), nástěnných maleb, soch a reliéfů znázorňujících kostlivce, který odvádí vojáka z bitevního pole, dítě z náruče matky, duchovního od vykonávání posvátného obřadu, manželku z objetí manželova, prakticky kohokoliv odkudkoliv. V jiném výtvarném zpracování můžeme vidět uskupení živých a mrtvých (kostlivců) jako při řetězovém tanci; živí jsou seřazeni podle hodností a společenského postavení. První je papež, pak kostlivec, druhý je císař (a kostlivec), pak císařovna (a kostlivec), řada tanečníků pokračuje až k žebrákovi.
Zíbrt ve své knize Jak se kdy v Čechách tancovalo uvádí teorii, že tance smrti, v nichž kostlivec tančí se všemi lidskými stavy, tvořily součást tehdejších náboženských divadelních her uváděných v kostelích a že výtvarná ztvárnění byla reakcí na tyto kostelní výjevy.