Ve středověku byla symetrie v tanci naprosto podružnou a opomíjenou záležitostí. Renesanční taneční mistři
už v 15. století, např. Guglielmo Ebreo, sice
kladli důraz na rovnoměrné a vyvážené využití taneční plochy, symetrie však přitom nebyla rozhodující.
Požadavek symetrie se v tanci začíná výrazněji objevovat až ke konci 16. století, především u Fabritia Carosa v jeho druhé sbírce Nobiltà di Dame, v souvislosti s jeho příklonem k dokonalé teorii a matematice.
Výslovným požadavkem se ale stala až ve století sedmnáctém – v období baroka, ve francouzském tylu Belle danse.