Ve středověku byla symetrie v tanci naprosto podružnou a opomíjenou záležitostí. Renesanční taneční mistři
už v 15. století sice
kladli důraz na rovnoměrné a vyvážené využití taneční plochy, symetrie však přitom nebyla rozhodující.
Symetrie se v tanci začíná výrazněji objevovat až ke konci 16. století, především u Carosa v jeho druhé sbírce Nobiltà di Dame, výslovným požadavkem se ale stala až ve století sedmnáctém – v období baroka, ve francouzském stylu Belle danse.