Procesionální tance, tedy pomalé kráčivé tance seřazených dvojic (někdy i trojic), se poprvé objevují v období minnesangu.
Důvodem vzniku této taneční novinky byly jistě ideály dvorné lásky a služby dámě, výrazně k ní však přispěla i zcela prozaická skutečnost - totiž nová architektonická úprava obytných prostor. Dříve se totiž v místnostech tančívalo kolem centrálního ohniště; byl to sice i pozůstatek předkřesťanského uctívání ohně, ale z praktických důvodů to vlastně ani jinak nešlo.
V době vrcholného středověku se ovšem oheň přemísťuje do rohového krbu nebo ke straně místnosti, tím vzniká prostor i pro novou taneční formu, kdy procesí dvojic může pomalu, důstojně (a ve velkých rozestupech, neboť dámy měly dlouhé vlečky) kráčet kolem komnaty i napříč komnatou či sálem, protože rozvoj stavitelského umění umožňoval stavět větší místnosti.
Procesionální tance se samozřejmě neomezily pouze na dobu minnesangu a dále se vyvíjely. V 15. století jsou to tance typu basse danse, v 16. století pak pavana, almanda, později i polonaise. V každém období však působily důstojným a slavnostním dojmem, a proto bývaly tančeny při slavnostních příležitostech.
Využívalo se také působivého kontrastu mezi vážným procesním tancem a jeho veselým skočným protějškem - nachtanz. A tak se k sobě dostaly dvojice basse danse - tourdion, pavana - galliarda aj.