Joseph Lanner (12. dubna 1801 - 14. dubna 1843)
Rakouský, či spíše vídeňský hudební skladatel, vynikající houslista a oblíbený vídeňský kapelník.
Zasloužil se o rozvoj a slávu vídeňského valčíku.
Roku 1818 se osamostatnil a založil vlastní hudební trio s bratry Drašánkovými, v obsazení dvoje housle a kytara. Hrávali v kavárenském prostředí, ale výrazně předčili úroveň běžných kavárenských orchestrů; brzy za nimi chodila celá Vídeň. Lanner se rozhodl rozšířit skupinu a přijal dalšího výtečného houslistu - Johanna Strausse. Oba spojilo důvěrné přátelství a Lanner Straussovi velmi pomohl v jeho skladatelských začátcích.
Úspěch pokračoval, hudebníků přibývalo a Lanner se 1. května 1824 představil veřejnosti se svým smyčcovým orchestrem na velkém koncertu z vlastních skladeb. Byla to senzace a Lannerovy kompozice se zalíbily tak, že si publikum vyžádalo opakování. O masopustu 1825 byl o orchestr takový zájem, že nebylo možné vyhovět všem. Lanner proto orchestr rozdělil a svěřil Straussovi vedení druhé části. Ambiciózní Strauss, povzbuzený nabytými zkušemostmi i ohlasem u publika, ovšem už v září 1825 ve vídeňském hostinci "Bock" Lannerovi oznámil, že z jeho orchestru odchází a zakládá vlastní. Lanner samozřejmě potěšen nebyl, nastala hádka, k níž se přidal i přítomný orchestr a obecenstvo, a došlo až ke skutečné hospodské rvačce, při níž byla zdemolována část zařízení hostince. Tím začal konkurenční boj bývalých přátel, který měl ale velmi pozitivní dopad pro vývoj valčíku a vznik kvalitní taneční hudby.
Charles Wilda, Joseph Lanner a Johann Strauss, 1906
Zpočátku Lanner skládal hlavně tehdy oblíbené Ländlery a německé tance, k nimž brzy připojil i kvapíky a valčíky. Jeho inovací byly krásně klenuté melodie a pojmenování, které jaho valčíkům mnohdy dalo konkrétní výraz a obsah. Velmi dobře je to znát u valčíku, který napsal po roztržce se Straussem a nazval jej Trennungswalzer (Rozloučení, op.19), několik záměrných "falešných" tónů je jasnou ilustrací, jak to mezi bývalými přáteli zaskřípalo.
Lannerův orchestr zůstal ve Vídni nadále velmi oblíbený, byl zván do nejlepších sálů a hrál při významných událostech. V roce 1932 Lanner přišel s novým nápadem a zavedl promenádní koncerty ve vídeňských parcích, ve kterých se střídaly taneční skladby s kompozicemi určenými k poslechu a pantomimickými vložkami, sám na těchto koncertech s oblibou předváděl svou virtuózní hru na housle.1) K řízení orchestru nepoužíval taktovku, stál vždy před ním s houslemi v rukou, hrál hlavní melodii, udával temto a řídil nástupy. Jeho styl převzal i Strauss.
Lanner ve své tvorbě vycházel z důkladné znalosti prostředí, z nějž pocházel - byl Vídeňák a jeho hudba byla vídeňská, proto byla pro jeho publikum tak srozumitelná a oblíbená. Jeho skladatelská invence byla imponující, nápady mu přicházely lehce a se stejnou lehkostí je zapisoval do not, jeho rukopisy jsou provedeny s kaligrafickou přesností, bez škrtů a oprav.2) Komponoval většinou v noci, poté, co se vrátil z události, kde účinkoval se svým orchestrem, to byl čas, kdy měl na komponování potřebný klid. Do svítání byla většinou partitura hotova, přes den ji kopisté rozepsali a večer měli hráči orchestru hlasy na pultech. Nová skladba mohla zaznít.
Lannerův život nebyl dlouhý, zemřel v pouhých 42 letech, když podlehl tyfové nákaze. Zanechal po sobě ale úctyhodné dílo, dochovalo se přes dvěstě jeho kompozic. A stal se jedním z tvůrců, kteří výrazně přispěli k rozvoji a oblibě valčíku.
1) Lannerovu virtuozitu obdivoval i Olle Bull (1810-1880), norský houslista a skladatel, který byl ve své době považován za jednoho z nejslavnějších koncertních umělců. MLEJNEK, Karel, O valčíku a jeho tvůrcích, Praha 1960, s.41.
2) MLEJNEK, Karel, O valčíku a jeho tvůrcích, Praha 1960, s.42.