Ke konci 18. století a v 19. století bylo běžné, že profesi tanečního mistra, vyučujícího společenské tance, zastávali lidé s velmi kvalitní taneční technikou a aktivní divadelní taneční zkušeností v baletech. Pražský taneční mistr Johann Raab např. zanechal jevištní taneční praxe a věnoval se pak už jen výuce společenského tance, v níž byl velmi úspěšný, francouzský mistr Eugene Coulon začal vyučovat společenské tance poté, kdy mu zdravotní stav znemožnil kariéru na jevišti. I Karel Link navštěvoval jako chlapec baletní školu a vystupoval na jevišti, než začal pomáhat s výukou společenského tance svému otci Hynku Linkovi. Znalosti a taneční schopnosti takových učitelů samozřejmě musely mít velký vliv na jejich žáky, jimž byli v provedení kroků velkým a pro mnohé nedostižným vzorem. Je také pochopitelné, že takoví taneční mistři zaváděli do praxe složitější krokový repertoár, aby žáky přesvědčili o důležitosti své výuky. Záviselo pak na jejich vůli, které z kroků, využívaných i v jevištní praxi, do společenského repertoáru zařadili.