Kéler

Béla Kéler, původním jménem Albert Paul Kéler (13. února 1820 - 20. listopadu 1882)
Hudební skladatel, kapelník.

Narodil se v Bardejově, jako syn hlavního městského soudce, příslušníka hornouherské protestantské šlechty. V rodině se hovořilo německy, maďarsky se Albert učil až při studiích v Debrecíně. Záhy projevil velké hudební nadání, ovládal hru na housle a klavír, rodiče ale chtěli, aby se věnoval hospodářství - a tak začal pracovat na velkostatku svého švagra v Haliči. Hudby se však nevzdal, za čtyři roky, které na statku strávil, napsal přes 50 skladeb a po večerech studoval hudební teorii. Následkem přírodních katastrof ale švagr o statek přišel a Albert musel hledat obživu jinde. Nejprve hrál v lázeňském orchestru v Bardejově a vyučoval hudbě v Prešově. Roku 1845 vyhrál konkurz na místo prvního houslisty ve vídeňském divadle Theater an der Wien.

Titulní list Kélerova čardáše Vzpomínka na Debrecín.

Devíteletý pobyt ve Vídni mu přinesl další cenné podněty pro hudební růst, prohloubením studia i kontakty s významnými hudebními osobnostmi. Jeho skladby začaly být hrané, známé a vydávané tiskem. Další angažmá ho přivedlo do Německa, už jako Bélu Kelera, a opět do Vídně. Pak na čtyři roky přijal místo kapelníka vojenské hudby 10. pěšího pluku hraběte Mazzuchelliho - v té době napsal svůj slavný Bártfai Emlék Czárdás.

Nakonec Kéler zakotvil u vévody z Nassau ve Wiesbadenu, kde působil jako hudební ředitel a kapelník lázeňského orchestru. S úspěchem také koncertoval ve významných evropských městech - v Londýně, Manchestru, Zürichu, podle záznamů roku 1881 absolvoval 134 koncertů ve Wiesbadenu, Berlíně a Lipsku.

V Kélerově rozsáhlé tvorbě¹⁾ zaujímají výrazné místo skladby tanečního charakteru - 26 rozsáhlých valčíků, 20 čardášů, 28 polek, 11 kvapíků.