Gagliardu lze bez nadsázky pokládat za nejpopulárnější renesanční tanec. Její italský původ je nesporný, její obliba ale výrazně zasáhla i další země. Ty ji přijaly335 do svého tanečního repertoáru, což odráží i proměny názvu: gaillarde ve Francii, gallarda ve Španělsku, galliard v Anglii, Gaillarde nebo Galliarde v Německu, galiarda v Polsku a nejspíše i v českých zemích, alespoň tak ji zmínil ve svém deníku Kryštof Popel z Lobkovic.1)
Osobně považuji galliardu za jakýsi Rock'n'Roll 16. století. Našli se i tací, kteří ji zatracovali, např. Antonius Arena galliardu hodnotil jako naprosto komické škubání nohama a pochybuje o tom, že by se taková ztřeštěná móda mohla udržet déle než pár let.2)
Ta ztřeštěná móda se udržela více než jedno století a podmanila si celou kulturní Evropu, neboť umožňovala tanečníkům dobře se pobavit a zároveň se blýsknout taneční dovedností. Zběhlí tanečníci si sami vymýšleli své vlastní efektní variace, Arbeau v Orchésographii uvádí některé příklady a doporučuje Capriolovi, až uvidí někde tančit jiné kroky, ať si je zapíše a pojmenuje podle libosti.
Je doloženo, že galliarda patřila k nejoblíbenějším tancům anglické královny Alžběty. V její době prý v Londýně neminul den, aby někdo nevymyslel novou variaci galliardy.3)
I toto může být galliarda - původ obrázku neznám.
Ve stylu Cinquecento byla galliarda (gagliarda) využívána dvojím způsobem: jednak jako párový společenský tanec, který účastníci tančili pro své potěšení, ovšem většinou před zraky dalších účastníků slavnostní události, nebo jako mistrovské virtuózní kreace, které taneční profesionálové předváděli pro podívanou a pro pobavení vznešených přihlížejících. V obou případech šlo o svižný skočný tanec, jehož typickým znakem byly výsuny nohou v nápaditých rytmických variacích. Po hudební stránce je pro gagliardu typické třídobé metrum (6/4 takt), s pravidelnou frázovou strukturou (8, 12, 16 taktů) v jednoduché homofonní sazbě s výraznou melodií ve vrchním hlasu.
Galliarda bývala někdy tančena ve spojení s pavanou, jako její dovětek.
Základní krokovou sekvencí galliardy jsou cinque passi (pětikroky). Jejich rytmické rozčlenění pohybů do šesti dob s vynecháním páté je podrobně popsáno v Arbeauově Orchésographii, a nejsou důvody pochybovat o tom, že italské pojetí bylo rytmicky stejné. Pětikroky mohly být tančeny na místě nebo sloužily k pohybu v prostoru – dopředu, dozadu, do stran nebo v točení. Bývaly také rytmicky obměňovány vynecháváním či přidáním výsunů, různými kombinacemi přednožování a zanožování a také doplňovány jednoduchými skůčky a dalšími pohyby.
Mnohé z těchto pohybů a variací získaly i svá zvláštní pojmenování. Některé byly obecně rozšířené a nacházíme je u více autorů, např. fioretto, groppo, pirlotto (pirueta), sottopiede, zopetto, recacciata. Jiné se naopak vyskytují pouze u jediného autora a nejspíše tak představují jeho osobní přínos k obohacení galliardy.
Slovo gagliardo znamená v italštině bujarý, silný, statný, švarný, urostlý - a také mužný. A málokterý tanec umožňuje pánům předvést své taneční umění tak jako právě galliarda.