Roku 1831 vyšel tiskem román Victora Huga Chrám Matky Boží v Paříži, který prou svou oblíbenost přinesl popularitu i "novému" ženskému jménu - Esmeralda. Po Esmeraldě bylo pojmenováno mnohé, také slavná česká polka, jedna z nejstarších polek vůbec, ale dodnes oblíbená. Jejím autorem byl český skladatel František Matěj Hilmar.
Podle některých názorů to byla to vůbec první polka vydaná tiskem: poprvé koncem roku 1837 ještě bez uvedení autorství, jako Polka - Nationaltanz ve sbírce Prager Lieblings Galoppen für das Pianoforte v nakladatelství Berry. V roce 1838 vyšla jako Nová polka už pod jménem Františka Matěje Hilmara.
Není zcela snadné dopátrat se, jak to tehdy skutečně bylo, především proto, že Hilmarovy polky se nejprve šířily jako opisy, které on sám velkoryse rozdával kapelníkům z okolí a dalším zájemcům. Častokrát si ani neponechal původní zápis, proto se mnoho jeho polek vůbec nedochovalo. Hilmar byl prostě rád, že se jeho polky líbí a že na ně lidé rádi tančí. Nevyužíval ani autorské právo, jednak z nesobeckosti, jednak z neznalosti, čehož zneužívali jiní a vydávali jeho polky pod svým jménem. Prý se to stalo i s Esmeraldou, kterou vydal ve Vídni jakýsi Pergler jako svou skladbu, v tomto případě ale Hilmar s pomocí kapelníka Antonína Liehmanna své autorství prokázal.
Po jménem Esmeralda najdeme v historii tance také jednoduchou choreografii, založenou na kombinaci kvapíku (galop) a polky.1) Poprvé byla popsána ve sbírce Hillgrove's 1857 Scholar's Companion.
Je známá novodobá choreografie polky Esmeralda, kteou vytvořil František Bonuš. Tančí ji hlavně tanečníci ze západních zemí, kteří se specializují na tance 19. století.
1) Přesněji střídání dvou taktů kvapíku a dvou taktů polky v točení.