Dvořan, původním názvem Il libro del Cortegiano.
Jedna z nejvíce uznávaných knih italské renesance, která ve formě dialogu předkládá
představy o ideálním dvořanovi a ideální dámě. Dobou vzniku spadá ještě do období quattrocenta,
byla však oblíbenou četbou i v pozdějších staletích. Tiskem vyšla poprvé roku 1528, do roku 1616 se
dočkala 108 dalších vydání. Poměrně brzy byla přeložena i do dalších jazyků - španělštiny,
francouzštiny aj.1)
Łukasz Górnicki ji převedl (a pozměnil) do polské verze, byla vydána roku 1566 v Krakově pod názvem
Polský dvořan.2)
Autorem této slavné knihy byl Baldassare Castiglione (1478 - 1529), italský šlechtic, vzdělanec, diplomat, dvořan a spisovatel. Pocházel z Mantovy, byl v úzkých stycích s vládnoucí rodinou Gonzagů, jejichž mantovský dvůr byl onoho času pokládán za nejvznešenější v Itálii. Často doprovázel členy této rodiny na jejich cestách, znal se s předními kulturními i politickými osobnostmi své doby. Své nejvýznamnější dílo, knihu Il libro del Cortegiano, sepsal při svém pobytu na urbinském dvoře.
Kniha obsahuje i rady dvořanům pro předvádění činností jako je tanec, jízda na koni
nebo hraní na hudební nástroj: doporučuje provádět je s lehkostí, ladností
a jakoby mimoděk, nedávat najevo přílišnou snahu a nevzbudit dojem
velkého soustředění na danou činnost. Tyto rady jsou nadčasové, a platí stejně dobře pro
dosud tančené bassa danze a balletti
i pro pozdější gagliardu a další tance.
Několik citátů pro dokreslení (cituji z českého Felixova překladu z roku 1978):
Rafael Santi: Baldassare Castiglione
Kdo z vás se nemusí smát, když náš pan Pierpaulo tancuje po svém způsobu; poskakuje, vytahuje se na špičkách, nepohne ani o chlup hlavou, jakoby ji měl ze dřeva, a tváří se hrozně soustředěně, jakoby počítal kroky? Kdo je tak slepý, aby si neuvědomil, jak je taková nepřirozenost nehezká? Jak půvabná je proti tomu u mnoha zde přítomných pánů a dam přezíravá nenucenost (tak to mnozí říkají o pohybech těla), s jakou hovoří, smějí se a splývají s tanečním rytmem; a přitom jako by tanci nevěnovali nejmenší pozornost a myslili na něco docela jiného, takže kdo se na ně dívá, má dojem, že ani kdyby chtěli, nemohou udělat chybný krok. (Dvořan, s. 60)
Právě tak při tanci jediný krok, jediný půvabný a nenásilný pohyb těla prozradí tanečníkovu dovednost. […] Chce-li tedy náš dvořan získat nejvyšší uznání a osvojit si půvab při všem, zejména v řeči, musí se za všech okolností vyhýbat vyumělkovanosti; této chyby se dopouštějí velmi mnozí. (Dvořan, s. 63)
Jsou určité zábavy, které lze pořádat jak na veřejnosti, tak v soukromí, jako například tanec; tomu by měl podle mne dvořan věnovat pozornost; když tančí před mnoha diváky v sále plném lidí, musí zachovávat určitou důstojnost, provázenou ovšem roztomilou lehkostí a ladností pohybů; ale i když tančí velmi lehce a správně dodržuje takt (V originále tempo e misura - pozn. H.T.), nemá se pouštět do rychlých a složitých kroků, které se možná docela pěkně vyjímají u našeho Barletty, ale pro šlechtice nejsou příliš vhodné; ovšem v soukromé síni, v jaké se nacházíme my, je dovoleno i to a tančit třeba maurskou moresku nebo třasáka (V originále brandi - pozn. H.T.) ale na veřejnosti to šlechtic dělat nesmí, leda v masce, přičemž nevadí, když ho každý pozná, naopak, není lepší způsob, jak při veřejných veselicích ukázat, co dovedeme. (Dvořan, s. 110-111)