Vznik cechovních tanců spadá do 12. století, tedy do období pokročilého rozvoje středověku i jeho kultury, ve stejném období vznikají dvorské tance ovlivněné minnesangem.
Ve 12. století totiž dochází k rozkvětu řemesel, jejich
osamostatňování a zakládání cechů; u nás až ve století třináctém.
Jednotlivé cechy měly přísná pravidla, vymezující práva a povinnosti
svých příslušníků, každý cech měl svého svatého patrona, k jehož
uctívání byly pořádány slavnosti. Cechy se také rády nechaly ukázat při
korunovacích nebo významných slavnostech panovníků (svatby apod.). Podle
líčení kronikáře Petra Žitavského při příjezdu Jindřicha Korutanského
do Prahy roku 1308 tančili na uvítací slavnosti řezníci a kožišníci
zvláštní tance s meči ve dlouhých řadách.
To všechno poskytovalo příležitost předvést se ve slavnostním oděvu, se symbolickými znaky
řemesla - odtud je už jen krůček ke vzniku tance s odpovídající rekvizitou.
S meči tančili mečíři, nožíři, ale i řezníci a koželuhové, později pak i šermíři a kožešníci. Každý z cechů měl svou vlastní variantu tance. Bednáři tančili s obručemi, soukeníci s praporci, kováři s píkami apod.
Karel IV. udělil roku 1350 nožířskému cechu privilej, že smějí o masopustě tančit mečový tanec.
Dochovaly se popisy cechovních tanců z 16. a 17. století. Protože cechy si potrpěly na tradice, můžeme z těchto popisů odvodit i jejich středověkou podobu. Šlo o tance řetězové, kruhové či řadové, s přesně stanoveným pořadím figur. Zpravidla byly doprovázeny hrou na píšťalu a na buben.
Přísné cechovní regule zapovídaly tančit tyto tance a nosit slavnostní cechovní oděv každému, kdo nebyl členem cechu.