Cascarda byla v 16. století v Itálii pravděpodobně oblíbeným a rozšířeným typem tance. V žádné italské taneční sbírce ale není zmínka o jejím charakteru, tempu či dalších podrobnostech, dochovaly se pouze popisy konkrétních choreografií cascardy, v naprosté většině ve sbírkách Fabritia Carosa. Další, nazvaná Leggiadra Pargoletta je obsažena ve sbírce Livia Lupiho. Lupi ji sice ve své knize uvádí jako jedinou konkrétní choreografii, v úvodu ale podotýká, že vytvořil více cascard, které se v Palermu stále tančí.
Z popisů ovšem lze vyčíst jisté obecné znaky, které jsou cascardám společné, a jakýsi "základní vzor"1), z nějž jednotlivé choreografie vycházejí:
- většina cascard je párových – pro pána a dámu (v Carosově sbírce Il Ballarino
jsou ale i varianty pro tři (Alegrezza d'Amore, Squilina) a dokonce i varianta pro dva páry,
jsou to ale výjimky);
- dvojice tančí v malém pomyslném kruhu, bez držení a většinou i bez doteku rukou;
- všechny sloky mají stejný refrén.
- úvodní zdvořilosti - Riverenza breve;
- kroužení po kruhu (seguiti spezzati) následované refrénem s efektními rytmickými variacemi proti sobě
(trabuchetti, scambiate, kroky zakončené cadenzou aj.);
- pán tančí sám, proti dámě, v přibližování a vzdalování, refrén (nebo jeho závěr) tančí oba společně;
- v další části dáma sama zatančí totéž;
- poslední část je společná – bývá také tančena po kruhu, ale více rytmizovaná a se složitějšími kombinacemi kroků.
Přestože uvedené body poskytují dobrou představu o charakteru cascardy, žádný neplatí absolutně, existuje dokonce i cascardy, které nemají stejné refrény, nebo postrádají pánské a dámské sólo.