Canario (francouzsky canarie), jeden z oblíbených tanců 16. století a 17. století. Jeho původ se někdy odvozuje od Kanárských ostrovů, čímž se vysvětluje i název.
Tančil se ve Španělsku, rozšířil se i do Itálie a Francie. Je výrazně ovlivněn španělským tanečním stylem, tančil se v rozmanitých a složitých variacích rytmického dupání (battuta) kombinovaných s dalšími tanečními prvky - ripresa, trabuchetto ad.
V italských sbírkách je popsán u Carosa a Negriho, zařadil jej i Santucci. V jejich pojetí jde o samostatný tanec sestávající z promenád a variací, zkombinovaných podle vůle autorů. Negri připouští existenci dalších variací, které on sám neuvedel s vysvětlením, že nechce být zdlouhavý. Je zřejmé, že canario mohli improvizovat tanečníci, kteří si byli jisti v patřičných krocích a jejich kombinacích a nepotřebovali konkrétní návod tanečního mistra.
Ještě důkladnější návod poskytl Livio Lupi, který se rovněž přidržel výše uvedeného vzoru. Navíc ale popsal, jak zatančit canario sólově, s uvedením konkrétních pohybových elementů a sekvencí. Šlo o pohybové elementy a sekvence běžného tanečního repertoáru Cinquecenta: riverenza, continenze, balzetto, doplněné typickými canariovými kroky: passetti schisciati, seguiti spezzati schisatti, passi gravi schisati. Kromě toho Lupi věnoval tanci canario závěrečných 48 stran své knihy, v nichž popisuje způsob tančení kavalíra s dámou ve střídání variací, s přidáním detailních popisů dalších 27 variací (mutanze di canari) a 36 pasáží (passeggi di canari).
Canario tedy můžeme charakterizovat jako párový tanec kavalíra a dámy, v němž jsou společné prováděné pasáže (passeggii) střídány sólovými variacemi obou dvou. Typické je přibližování k partnerovi a opětné vzdalování (ritirate). Typický je i krokový repertoár, obsahující kroky sunuté či vlečené po zemi (schisciate) a dupavé (battute di canario).Arbeau v podstatě potvrzuje výše uvedený způsob tančení canaries v páru a přidává charakteristiku, ze prováděné variace jsou podivné a výstřední, se silnou divošskou příchutí. U Italů se s tímto názorem nesetkáme.
Sekvence z tance canario bývaly vkládány i do balletti, buď jako samostatná část s odpovídající hudbou, nebo byly v choreografii využity typické kroky tohoto tance. Takových balletti není popsáno mnoho, z popisů vyplývá, že šlo o poměrně náročné kusy určené zdatným a zkušeným tanečníkům.
Ve Francii v 17. století se s rozvíjením stylu belle danse charakter canarie poněkud změnil. Vymizely z nich dupavé kroky a byly nahrazeny technicky náročnými skoky s batterie (úderem nohy o nohu), takže začaly přesahovat možnosti běžných tanečníků a přecházely do repertoáru tanečních profesionálů, na jeviště. Canaries do svých děl zařadili Jean-Baptiste Lully, Henry Purcell i Jean-Phillipe Rameau. Ze sedmi canaries dochovaných ve Feuilletově notaci jsou pouze dva plesové.
Pro současné tanečníky je to hodně obtížný tanec i v renesančním pojetí, klade vysoké nároky na rytmickou přesnost, i zapamatování četných variací. Je to prostě mistrovský taneční kus.