Ve Francii existoval již od roku 1321 cech tanečních mistrů. Nazýval se Bratrstvo sv. Juliána (Confrérie de Saint Julien); roku 1334 získal královskou licenci pro výuku hudby a tance. Tu v roce 1406 potvrdil Karel VI.
Tak jako ostatní tradiční cechy, i Bratrstvo sv. Juliána mělo své přísné regule: adept se čtyři roky učil pod vedením mistra a nakonec se předvedl závěrečnou prací. Velký důraz byl kladen na hudební dovednosti - hru na housle, typický nástroj pro taneční doprovod, který často obstarávali sami učitelé tance. Adept tedy musel mít hudební a samozřejmě choreografické znalosti, musel je umět propojit a také musel ovládat metody zápisu tanců. Pokud splnil náležité podmínky, mohl se nadále nazývat tanečním mistrem a sám začít učit.
Klientelu těchto cechovních tanečních mistrů tvořila šlechta a měšťanstvo. Nkěteří z mistrů se věnovali i výuce dvorské etikety, šermu a jezdeckého umění, někteří se podíleli jako choreografové a tanečníci ve dvorských představeních (Ballet de cour).
Bratrstvo sv. Juliána se v 17. století s nelibostí stavělo k založení Královské akademie tance (Académie royal de danse, v níž logicky spatřovalo nežádoucí konkurenci. Došlo dokonce ke soudnímu sporu.