Roku 1623 vydal François de Lauze knihu Apologie de la danse, která souvisí se snahami oprostit se v tanci od italských vlivů a svými poznámkami o estetice a taneční technice předznamenává nástup nového tanečního stylu. Ten dostane později název la belle danse (krásný tanec), někdy la danse noble (tanec vznešený).
V dějinách tance se jedná o první taneční styl s naprosto přesnými a systematizovanými pravidly, vyžadujícími důkladně propracovanou techniku pohybu. Tím se stal předchůdcem dnešního klasického baletu, který dodnes používá jeho francouzskou terminologii.
Velký důraz byl kladen na správné a vznosné držení těla, elegantní provedení a koordinaci paží a nohou. Bylo předepsáno pět tanečních pozic nohou (Pierre Beauchamp), kroky byly vedeny tak, aby nohy zaujímaly vždy jednu z nich.
Pohyby byly zaznamenávány pomocí notace umožňující rekonstrukci pohybů a tance, dnes zvané Beauchamp-Feuilletova notace (popř. jen Feuilletova notace). Schopný tanečník tak dokáže zatančit i tanec, který předtím neviděl a může jej nastudovat sám - prý to bylo osobní přání krále Ludvíka XIV. Autorem notace byl králův osobní taneční mistr Pierre Beauchamp. Jeho žák Raoul-Auger Feuillet pak notaci dále zdokonalil a roku 1700 vydal tiskem pod názvem Chorégraphie, ou l'art de décrire la danse (Choreografie, aneb umění zapisovat tanec).
V současnosti se tento taneční styl z hlediska technického provedení studuje především z děl:
FEUILLET, Raoul Auger, Choregraphie, ou l’art de décrire la dance, par caracteres, figures
et signes démonstratifs, Paris 1700.
RAMEAU, Pierre, Le maître à danser, qui enseigne la manière de faire tous les différens pas
de danse dans toute la régularité de l'art, et de conduire les bras à chaque pas, Paris 1725.
TOMLINSON, Kellom, The Art of Dancing, London 1735