Měla tanec ve velké oblibě a sama jej aktivně provozovala, tančila velmi často a velmi ráda, téměř až do své smrti. Lze předpokládat, že byla skutečně dobrou tanečnicí a že chvála jejího tanečního umění nebyla motivována pouze povinnou úctou k panovnici. Alžběta byla podle svědků velmi muzikální, s výrazným smyslem pro rytmus (těžko by bez něj dokázala zatančit své oblíbené tance galliardu a voltu), pokud tanci jen přihlížela, sledovala prý rytmus pohyby hlavy, rukou a nohou. Zdá se, že tanec ji prostě nenechal v klidu.
Je známo, že královna si každé ráno zatančila šest či sedm galliard – jako rozcvičku.
Taneční repertoár alžbětinské Anglie se ale samozřejmě neomezoval na uvedené dva tance. V Anglii 16. století znali všechny evropské taneční novinky, tanec byl totiž ve velké oblibě už za života Alžbětina otce, Jindřicha VIII., který po sobě zanechal i několik hudebních skladeb.
Taneční repertoar alžbětinské Anglie byl velmi rozmanitý. Ve vznešených kruzích se tančilo především ve vysokém italském stylu, který známe ze sbírek Carosa a Negriho. Kromě již zmíněné galliardy byly velmi oblíbené almandy, které se dochovaly v zápisech studentů právnických kolejí Inns of Court. Panuje domněnka, že už v alžbětinské době se v Anglii objevily první kontratance (country dances) - nelze ji ale bohužel doložit žádným zápisem kontratance z té doby. Jen v hudebních sbírkách alžbětinské doby najdeme několik melodií, které v průběhu 17. století vyšly tiskem ve sbírkách Johna Playforda.1)
Záliba hlavy státu je zcela samozřejmě oblíbená i u poddaných, pokud jim může být dostupná - za Alžbětina života bylo v Londýně velké množství tanečních škol, jejichž služeb využívala šlechta i měšťanstvo. U Alžbětina dvora se usídlila rodina francouzských tanečních mistrů Cardelových.
Vášeň pro tanec Alžbětu neopustila ani v pokročilém věku, což ne všichni považovali za chvályhodné. Roku 1599 posílá španělský vyslanec do své vlasti poněkud kousavou zprávu: "...je možné spatřit, že hlava církve Anglie a Irska přes svůj vysoký věk zatančí tři i čtyři galliardy." A galliarda nikdy nepředstírala, že je důstojným tancem.
Alžběta I. si s vévodou neverským zatančila dvě galliardy ještě v roce 1602 – rok před svou smrtí. Bylo jí tehdy 69 let.